O vinařství a vinohradnictví té doby máme dochovány zcela přesné informace a to z poměrně široké oblasti tzv. vinařského práva, které se dochovalo v písemné podobě. Zjednodušeně lze říct, že šlo o soubor pracovně-právních a majetkových předpisů, kterým majitelé půdy určovali pravidla těm, kteří vinice drželi a těm, kteří na nich pracovali. Tolik tradované tělesné tresty za krádeže hroznů a poškozování vinic, tvořily jen zanedbatelnou část těchto tzv. Horenských práv (odvozeno od hora = vinohrad). Naopak velmi důkladně byly rozepsány články týkající se desátkových odvodů vína nebo plateb, peněžité pozemkové renty a dalších poplatků. Nejstarším a nejpoužívanějším horenským právem přesahujícím hranice svého ustavení, bylo Falkenštejnské horenské právo z roku 1309. Původně se týkalo jen 37 stejně velkých vinic na viniční hoře Rosenberg v panství hradu Falkenstein (mezi Mikulovem a Poysdorfem). Bylo sestaveno tak universálně, že se používalo i pro vinice na Moravě. Z hlediska potřeb tehdejšího vinařství požívalo takového respektu, že se Horenský soud ve Falkensteinu stal na téměř 50 let odvolacím soudem pro celou vinařskou Moravu. Markrabě Jan Jindřich v roce 1355 vydal viniční řád pro Moravu a za místo rozhodování sporů určil perkmistrovský úřad v Hustopečích (tehdejší největší vinařská obec). Roku 1379 na Moravě nahradilo toto užívané právo Horenské právo Židlochovické.
Podobné kroky byly učiněny i v Čechách, kdy císař Karel IV. vydal 16. února 1358 nařízení zakládat vinice v Praze a v okruhu tří mil kolem ní (středověká míle byla 11 km). Všechny vinice měly být stejně velké, v dnešních mírách asi 76x38m a byly po 12 let osvobozeny od všech daní a dávek. O tom, že se toto nařízení setkalo se všeobecným souhlasem, svědčí rozšíření jeho platnosti na celé Čechy, které následovalo ještě v tomtéž roce. Kdo nechtěl, nebo nemohl, na určených pozemcích vinice zakládat, musel je postoupit ostatním, přičemž mu náležel (jako majiteli) desátý díl výnosu vinice. V Praze se při obchodování s vínem kromě obvyklých poplatků platily navíc tři ungeltní (celní) dávky. První v městských branách, druhá na Karlově mostě a třetí, nejvyšší, v místě celnice v Týnském dvoře, kde se s vínem nejvíce obchodovalo. Za víno české se platilo 15 grošů, za rakouské 30 grošů a za italské 60 grošů za jeden sud. Aby byla zajištěna tuzemským vínům dobrá tržní cena a omezena konkurence vín z cizích zemí, vydal Karel IV. dne 9. ledna 1370 zákaz dovozu a šenkování těchto zahraničních vín od konce vinobraní (svátek sv. Havla, 16.10.) do Velikonoc (resp. svátek sv. Jiří, 24.4.). Zákaz však neplatil pro šenkování cizích drahých vín sladkých (např. tokaje z Uher a italské Malvasie), která byla ve velké oblibě a jejichž konzumace dokládala bohatství a přepych. Je zajímavé, že z tohoto zákazu byli vyňati Židé a to až do roku 1526, kdy jim naopak bylo přikázáno, že smějí kupovat jen vína pražská.
Postupem let se jednotlivé články místních horenských práv rozšiřovaly a zdokonalovaly, takže se s odstupem času mohou zdát poněkud zvláštní. Byly to však reakce na tamější podmínky a patrně jich bylo třeba. Tak například bylo určeno, že po skončení prací se má nejdříve odcházet z vinic nejvzdálenějších a postupně se přidávat z blízkých. Přitom se nesmělo volat a pokřikovat na jiné dělníky pod pokutou 10 míšeňských grošů. Bylo také stanoveno sbírat ve vinicích housenky, kdo tak neučinil, musel zaplatit pokutu 15 grošů a ještě téhož dne dát housenky sebrat. Pro perkmistra (volený nejvyšší představitel místního horenského práva) platila pokuta dvojnásobná. Úsměvným se zdá opatření hubit straky ve vinicích. Za zabitou straku dostával každý 6 malých peněz a za vybrané hnízdo 2 malé peníze. Pracovní doba byla přesně určena ( obvykle 13-14 hodin denně) a začínala i končila zatroubením na roh. Pokud byl vinař přistižen, že jeho dělníci nezačali práci ihned po zatroubení, musel zaplatit pokutu 5 grošů. Vinař se měl starat také o to, aby se na vinicích nemluvilo nebo nezpívalo oplzle, zle či bezbožně. Dělníci též nesměli klít, hromovat nebo nadávat. Kdo toto nařízení porušil, byl vykázán z vinice a perkmistr mohl takového člověka zavřít do šatlavy až na dobu tří dnů.
Obsah jednotlivých horenských práv a dokumentace k vedeným rozepřím nám ukazují, jak a čím žili lidé pracující v tehdejším vinařství a vinohradnictví. Celá řada článků časem pozbyla na důležitosti, v srdcích vinařů však dodnes zůstala úcta a láska k této práci, která přechází z generace na generaci, ctí tradici a přidává k ní svoje stále lepší a lepší zkušenosti.
Autoři: Jakub Adámek a Ing. Luděk Machala
Moravská Vinotéka
Žádné komentáře:
Okomentovat